Víme, co chceme?





Říká se, že my holky nikdy nevíme, co vlastně chceme.
Ano. Mohla bych argumentovat, že víme. Chceme hezkého partnera, novou kabelku od Prady, žít si jako v sexu ve městě,...
A ačkoli realita nám dává tvrdé oříšky vždy bychom chtěly být těmi princeznami, jako dřív.
Alespoň většina. Netvrdím, že všechny. Abych byla přesnější. No tak přiznejme si to i ta nejdrsnější holka chce být milována jako princezna. Není proč se stydět.
Ale co SKUTEČNĚ chceme? Máme nějaký konkrétní vytyčený cíl?


Příkladem bylo mé odpoledne, kdy jsem šla se dvouma holkama ze školy- T a N- pocourat se po obchoďáku. . T právě dostala od svých rodičků menší obnos "na přilepšenou" a to je dostatečná záminka, proč potřebujete nové boty, bundu, kabelku- cokoliv. A tak se vyrazilo pro přítele N a dále už směr Palládium.

Já, která již rozfofrovala veškerou svou hotovost a čekala, až mi poštou přijde nová kreditka, bych vykoupila snad vše. Při procházením svaté čtveřice v podobě Zary, Bershky, H&M a především Topshopu jsem však mohla házet pouze vyčítavé pohledy na mou prázdnou peněženku. Můžu vám říct, že jsem snad nikdy v Palládiu nevidělat tolik slev pohromadě. Ale je vám jistě jasné, jak to chodí? Až se tam vrátím budou na stojanech se slevami vyset pouze velikosti XS a nebo poškozené blůzky.

Ale k mému údivu i T, která si mohla pořídit vše, co tam bylo, si nevedla nejlépe. Obchod po obchodu prolétla jako blesk s tím, že se jí nic nelíbí. Na mé návrhy odpovídala pouze slovy "To mi nesedne." "To je moc drahé." "To nepotřebuju." ... Za jejím rychlým tempem, s kterým vybíhala z obchodů jsem vlála jako uslintaný praporek a mé zraky se otáčely za tou krásou, kterou jsem nechávala za sebou.

A aby v naší partě nebylo normálního člověka, který by vše prošel bez vnitřních rozporů či nevypadal jako blázen. I N slintala jak se dalo. Jakmile její přítel odešel na bezpečnou vzdálenost, potkávala samé lepší a hezčí, vysportovanější a stylovější kluky. Její oči těkali z jednoho na druhého a vycházely z ní slova jako "Proč musím být kruci zadaná?!"

A jako mne se těžce opouštěly nablýskané stojany Topshopu, ona zase nerada opouštěla skupinku němců s vizáží Arabů, kteří se nás ptali na čísla. Zato pro mne by nebyl ani jeden dost dobrý a to nikoho nemám.

Když se přítel vrátil a všechny nás rozbolely nohy vydali jsme se konečně do posledního patra na něco k snědku. Tam i T s úsměvem podávala bankovky prodavačkám a já vyškrábala těch pár drobných na salát a latté. N se přitulila k příteli a dalo by se říci, že nám všem bylo fajn. Zdravě i nezdravě jsme si nacpali břicha s úsměvem opouštěly prostory obchodního domu.

A jak to je tedy s námi? Víme co skutečně chceme? Ne. Nebo snad možná? Problémem je, že když něco už konečně máme před sebou vždycky zaváháme nebo si to dokonce rozmyslíme a začneme opět koukáme po dalším. Ale často zapomeneme, že i tak jak jsme, bez luxusních doplňků, úžasných šatů a snědého stylového přítele, jsme šťastné. Proto bychom měli občas zkusit se zastavit a užít si našeho TEĎ, tak jak se o tom neustále mluví, ale snad nikdo to neděláme.

P.S. Když jsem se vrátila z Palládia na stole mi ležela obálka z banky, kreditka přišla.
P.P.S. Ještě musím čekat na PIN
P.P.P.S. Kreditka, co jsem měla dříve byla hezčí.

1 komentář:

Děkuji za vaši reakci.