Brunchers


Ležím v posteli a koukám na prázdnej bílej strop. Jako vždycky když přemejšlim. Ležím a ptám se:
"Kde jsou?"
Kde jen jsou a kde jsem já? Proč všechno končí, co začíná? Smůla se na mě lepí ze zvyku a všichni jsou už v Mexiku...
Ne, v Mexiku nejsou. PJ soustřeď se. 
Řekni, kde ty kytky jsou? Co se tady mohlo stát? Řekni, kde ty kytky jsou? Kde mohou být?
A kdo tu mluvil o kytkách?

Měla jsem čtenáře, kterým jsem nikterak nepřezdívala. Prostě jsem měla čtenáře. Neurčitou skupinu lidí, co si ke mě chodili zvyšovat návštěvnost tím, že mi napsali komentář "Pěknej blog. Jukni na můj." což psali pravidelně pod každý článek. 
PJ jukala. PJ byla ráda, že má čtenáře.

Pak jsem měla Stalkerky. 
Blázny, co zakládali paparazzi blogy, psali o mě jako bych byla bůh (co vy víte) a bylo jim asi 10 a byli růžové. Cpali si mě do svýho Barbie stylu a dostali mě na krásnou. Psali článešQui ve kterých řešili, kdo jim právě napsal na facebooku. Byly jsme naoko kamarádky, ale já si jich nikdy nemohla nikterak vážit. Měla jsem svojí armádu, která za mě boojovala, když se vyskytl nějakej 'hejt' (taky bych se hejtovala). A když se hejtr neobjevil, oni mi nějaké nepřátele v blogové sféře vytvořili. 
Nevím, proč jsem je přitáhla. Jak jsem je zaujala. Prostě tu byli. A pak zmizeli spolu s mým přesunem na blogspot. 


Pak jsem měla čtenáře 'Sluníčka'
Blogerky, které byly strašně pozitivní. Fashion nebo lifestyle blogerky se zdravým životním stylem. Rády vařily, pekly a byly by bývaly snad dokonalými hospodyňkami. Milovaly veselé, hezké, roztomilé věci. Měly načteno milion moudrých citátů o životě, štěstí a lásce a tím se řídily. Byly tak nesnesitelně pozitivní, jak jen to šlo. Četly můj blog a vracely se formou veselých komentářů plných notoricky známých citátů a srdíček. 

A já se ptám, kam zmizely?
Asi jim došlo, že nemluvíš jejich řečí.
Jo. To je možný. Neumím být pozitivní za každý situace. Mám ráda šero a holý stěny s neonovejma nápisama. Zatímco ony si kráčí po barevné duze, já nemám dost peněz na drogy.

Mám čtenáře.
Díkybohu! Mám čtenáře.
A je jich tolik, že je všechny podvědomě znám.
Moji 'Brunchers' (Heleďme se jak šprechtim po anglicku!)
Mám vlastní nejmilejší společnost u imaginárního stolu při ranním /Branči/. A po všech těch letech jsou to lidi, co ten stůl vidí se mnou.
Znám je a přitom nevím, jestli jsou skuteční.
Je skutečná Rony, co sbírá sovičky?
Není Klarissa jenom nějaký blonďatý přelud v mé hlavě?
Vážně jsem si nevymyslela celý fascinující příběh Markét (Máji) Lisové, co se rozhodla přidat k nám holkám?
Je někde skutečně chodící a dýchající Michaella Black, se svými perfektními vlasy?
A vážně mi to dela radost jak svými komentáři, tak články Sarush Ef nebo se mi to zdá?
A nemluvím si teď vlastně jenom tak pro sebe?

Mám ráda svoje čtenáře. Ach jaké klišé! Co se dá dělat ale jinýho s PJ naladěnou na citový vlně?
Mám je ráda. Mám ráda originální, inteligentní lidi, Lidi, co mají svůj názor (který se nemusí nutně shodnout s tím mým). Mám ráda lidi, co se umí bavit. Lidi, co se nutně necpou na světlo, do záře reflektorů a klidně občas zvolní a toulají se se mnou ve stínech a snech.
A že čtenáři přicházejí a odcházejí? No a?
Ať si jdou. Já taky jednou půjdu. Nikdo nemůže mít Brunch věčně. 

4 komentáře:

  1. Moc pěkný článek :) škoda, že je ten stůl při ranním branči jen imaginární, ráda bych si ověřila, jestli náhodou nejsem jen přelud :D Jinak je samozřejmě zajímavé sledovat, jak čtenáři přichází a odchází a někteří se přece jen drží (a zaslouží si imaginární potlesk... anebo ne, klidně zatleskám nahlas, oni si to zaslouží). A opravdu nerada se opakuju, ale tvůj blog prostě žeru furt a stále.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. K tvému tleskání se připojuje i to mé. Z počátečního plácání se formuje mohutný potlesk.

      Vymazat
  2. Abych byla upřímná, narazila jsem na tebe před nějakým časem na twitteru a skončila u tebe na blogspotu, kde jsem strávila pár chvil čtením článků, které mě zčistajasna pohltily (nebyla jsem téměř schopná přestat číst, ale to sem nebudu tahat). Teď zjišťuju, že se znáš s Rony, což mi připomíná, jak se stal z bloggeru malý svět. Číst články na tomto blogu byla vždycky radost, jsi realista, a to já ráda. Chvála smrdí, takže i když mám sto chutí vypsat ti sem ódy, raději se začnu krotit a poskromnu tě pochválím, protože bych si v opačném případě protiřečila. A upřímně (páni, už podruhé), vždycky jsem se bála něco sem dolů napsat, protože jsem byla smířena s tím, že když člověk něco vystihne, tak je zbytečné psát "souhlasím", nebo ho nějak doplňovat, protože jsem nechtěla působit jako nějaká vlezdoprdélka, která je schopná sepsat maximálně dvě slova. A jen tak mezi námi, poslední větou jsi vystihla to, co si valná většina nás - bloggerek neumí přiznat, bravo.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Teď se usmívám jako blbec a nesnažím se to ani skrýt. (Hanba mi.)
      V roli čtenáře jsem na tom naprosto stejně jako ty. Občas je nemožné se ke článku vyjádřit a neznít tak falešně jako "Páni pěkné fotky. Mimochodem na mém blogu je giveaway."
      Každopádně jsem ráda, že jsi se ozvala teď a já si můžu přestavit další tvář na tomto blogu. Díky.

      Vymazat

Každý názor se počítá!