(Ne)vztahy



Sedíme v Holešovicích kousek za galerií na polorozpadlé zdi a popíjíme sekt. Zlatá mládež pozorující zlatý západ slunce za ošklivým panoramatem černých Holešovic a tak nějak to sumíruje nás samotné. Jsem uprostřed vyprávění o... sama už nevím o čem, ale evidentně to nebylo podstatné, protože mě přeruší F jeho otázkou.
"Můžeš mi vysvětlit PJiny vztahy? Protože já je fakt nechápu."
"Já taky ne. To se nedá pochopit." Odpoví mu JK, jako bych tam ani neseděla. "Ona s nikym nechodí a oni s ní jo, pak se s nima rozejde."
"No já jsem si právě všiml a asi to fakt nechápu." Směje se, pak se na mě oba podívaj.
"Jestli můžu něco říct, tak já to taky nechápu."

Nutno říct, že jsem měla zvláštní období. Jsem ten typ, co se nechá větrem někam donést a pak se diví, kde se vzal.
Zářným příkladem by byl Honza. Kluk, co jsem ho potkala jednoho pátečního večera ve Vagónu. V tom nejšpinavějším rockovém klubu v Praze. E tam měl přijít Bros, kluk se kterým jsem jí tenkrát už dva roky snažila dát dohromady, ale ona chtěla, abych tam byla s ní. Jakmile Bros přišel, nechala jsem je tam a šla tancovat s nějakýma dvouma náhodnýma klukama, co jsem tam potkala. Oba Honzové a oba se nemohli dohodnout, kdo bude tančit se mnou. A mě byl celej svět i oni ukradený.
Nakonec si Honza 1 vzal moje číslo a Honza 2 naštvaně odešel.

S Honzou 1 jsme se viděli týden na to. Pozval mě na víno. Zapomněl zmínit, že předtím půjdem na bobovou dráhu. Vínem a pizzou se vykompenzovalo moje zděšení z tý atrakce. Kdyby byl býval nemluvil, tak se ten večer dal i zachránit, ale on mě začal poučovat, jak se správě pije víno.
Chlapečku, piju, abych tu ještě vůbec zůstala, tak mě nepoučuj, jak to pít.
Pak mi začal vyvracet moje politický ideologie s tím, že on je na vejšce a až budu i já, tak to taky pochopim.
Šla jsem domů a doufala, že si od toho večera nic nesliboval.
Přišla mi sms, jak nečekal, že budu i tak inteligentní.
Pak mi průběžně psal kdy se sejdem. Ignorovala jsem to do doby, kdy mě pozval na kulečník a víno.
Ten den jsem spadla ze schodů a odřela si nohu neskutečným způsobem. Krev ze mě tekla jako z vola a nešlo to zastavit. A já chvátala, tak jsem přes to dala legíny a vyběhla. Kulečník a to všechno proběhlo výborně. Kdykoli se pokusil vysvětlit mi, že to hraju blbě, dostál tágem do břicha. Omylem.
Pak mě chtěl mermomocí vzít na Vítkov.
Rozprostíralo se před námi romantické panoráma všech možných světýlek Prahy, v dáli byl vidět i ohňostroj a všechno to bylo až přespříliš romantický.
Honza mě chytil kolem pasu a chystal se pronést nějakou řeč, kterou jsem nechtěla slyšet. A tak jsem se rozhodla celou tu nesnesitelně romantickou chvíli zabít.
"Hele, promiň, já si jen nadzvednu na chvíli legíny."
"Co?"
Jakmile jsem povytáhla nohavici z mé odřené nohy se začal linout další proud krve. A Honza se málem složil.
Okamžitě mě vzal domů a cestou jsme zastavovali na benzínce pro náplasti.
Před barákem když jsem už doufala, že si v klidu půjdu lehnout si neodpustil otázku.
"Takže je to mezi náma oficiální?"
Nevěděla jsem, co dělat. Nevěděla jsem, co říct. Nevěděla jsem, jak se jmenuju.
Usmála jsem se a zavřela za sebou dveře.
Psal mi, bral to, jako bych mu řekla, že jo.
Já mu psala, že nemám čas.
Až jsem mu přestala psát úplně.
Jednou jsem ho potkala na metru. Bylo to trapný. A oba jsme dělali jakože nic.
Pak jsem ho potkala ještě jednou, což bylo ještě trapnější. 
"Páni máš nějaký jiný vlasy žejo?" smál se
"Jojo, a co ty?"
"Já mám teď přítelkyni, čekaj mě státnice, nic extra." 
Ano, tu přítelkyni prostě vytáhnout musel.
"Ten můj kamarád, jestli si pamatuješ, taky Honza tě prej vídá občas ve Vagonu. Takže jsi krom vlasů asi pořád stejná viď?" opět se smál. 
Nevím, byl-li to kompliment. O Honzovi 2 vím a občas se i pozdravíme. Dělá mi v noci takového osobního bodyguarda.
Honza 1 mě vytáčel a děkovala jsem pánu bohu za to, že brzy vystupoval. 

Do dnešního dne nevím, jak to se vztahama funguje. Byly další dva, co si mysleli, že spolu chodíme.
Z čeho ten druhej pozná, že je to vztah? V dnešní době, kdy se minimálně mluví. Nikdo není schopnej nic definovat. Snad ze strachu.
A já neumím číst gesta.
Nevšimnu si narážek. 
Ráda chodím na jídlo.
Ahoj.

8 komentářů:

  1. Nechceš napsat knížku? Tvoje články vždycky zhltnu jedním dechem :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuju moc, tohle vážně vždycky potěší. Na knížku se bohužel zatím tak necítím, ale články budou, to můžu slíbit. :)

      Vymazat
  2. Bavilo by mě číst víc takových příběhů ze života. Máš u toho svou typickou atmosféru, chvilkama mám pocit, jak kdybych v tom Vagónu byla taky a sledovala tu holku, co neví, co po ní ti kluci vlastně chcou.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Neříkej dvakrát, příběhů mám na jednoho člověka dost a ráda se s nima podělím. Jsem ráda, že se to líbí :)

      Vymazat

Děkuji za vaši reakci.