Jak randí modelové


"A tenhle nůž je na dezert?"



S článkama jako je tenhle je jeden problém. Vždycky se bojím, že ten člověk o kterým článek je si ho přečte, proto se zveřejněním čekám vždy úctyhodnou chvíli, kdy už doufám v zapomnění mé existence na straně druhé. Vítejte tedy proto zpátky v čase, kdy ještě venku mrzlo. Což vlastně v tom příběhu ani nehraje žádnou roli, jelikož se odehrává převážně vevnitř.

"Ahoj www.stylebrunch.cz ráno jsem hledal číslo na jednu blondýnku, co se mi slíbila včera uložit do telefonu a místo jména jsem našel pouze telefonní číslo s touto adresou, tak doufám, že jsi to ty a že mě ta princezna neoklamala." A pod touto smskou celé jméno mého modela z předchozího dne.

Byla jsem díky kamarádovi svého kamaráda v uzavřené společnosti na večírku, kde byli pouze pražští modelové a jejich doprovody, fotografové a agentury. Byla jsem nadšená. Já, normální smrtelnice mezi modelama a modelkama. Halelujah.

Ale... vlastně ne.

Jsem zvyklá na místa, kde se člověk baví. Obzvláště když akce začíná až od desíti večer, zábava pak většinou jde sama. Jenže někdo asi zapomněl modelům a modelkám vyřídit, že i tanec je kardio a že nemusí nutně postávat a tvářit se znuděně. Ukořistili jsme s kamarádem stůl a objednali si suché martini. Protože co jiného na efekt si člověk může vybrat?

Po druhé skleničce mi kamarád zmizel a pokud si někde nepřejete stát osamotě, tak právě mezi lidma jako jsou tyhle.

Zžírána vztekem, znechucením a hnána stoupající hladinkou alkoholu v krvi jsem se odebrala sebevědomě na bar, kde bylo evidentně centrum prazvláštní zábavy. S úšklebkem jsem si sedla na barovou stoličku, pozorována zraky všech kolem. Protože na barových stoličkách se asi nesedí, ne tady, tady se každý pouze nonšalantně opírá o bar.

"Co to bude?"

Otázka přišla z jiného směru než byl bar, Otočila jsem se. Je zvláštní, že občas člověka odhadnete hned. Jakoby měl na mikině připevněnou cedulku "Ahoj, já jsem: model"

"Já?"
"Ty si dáš sama sebe?" zasmál se
"No ne. Já jakoby.."
Nemůžu ručit za svoje verbální dovednosti, když alkohol tak zákeřně otupuje smysly.
"No, ty si něco dáš?"
"Jo. Já si sem šla objednat martini"
"Jo martini." opět se zasmál "Tak to tě asi pozvu."

Zbytek večera se rozplynul v hořké chuti ginu a zůstala pouze zelená oliva na dně. Model si na mě vzal číslo. Já se mu do telefonu uložila jako www.stylebrunch.cz protože jsem cejtila povinnost mu říct, že jsem taky někdo. Nebo alespoň něco. Přinejmenším, že něco dělám.

A ráno se probudím s touto smskou.
Bylo mi slíbeno podívat se do backstage na přehlídku, kterou půjde. Pod jednou podmínkou. Předtím s ním někam zajdu. A tím někam se zcela jasně specifikovalo, že mě nezajímá jestli je nebo neni model a drží dietu, ale já ráda papám a mám chuť na steak.

Uprostřed Václaváku je skvělá restaurace Kobe. Steakhouse. Uvede vás milá slečna, která se rozhodne dámu ignorovat a tak povede jen a pouze pána. Objednáte si víno a steak. Teď je ta část, kdy se rozpoutá konverzace a zjistíte, že jste pro sebe stvořeni a všechny holky vám budou závidět, že ten pěknej model je váš přítel.
Jo.
Jasně.

"...no a tak jsem musel tu agenturu změnit. Teď jsem u lepší. Jak jsem vyprávěl o tý Paříži, já to tam miluju vážně už se těším jak tam zase pojedu. Teď jsem se ale vrátil z Milána, počkej ukážu ti fotku spodního prádla versace. Tam byla taková legrační věc s velikostma...."

ten nůž... ten ostrej...na steak...
Můžu ho použít a zapíchnout se tím a on si ani nevšimne, že večeří s mrtvolou....
A nebo zapíchnu jeho jenže, kdo pak zaplatí za to jídlo...
Hm... má hotovost nebo kartu... hotovost by se dala ukrást.
Zapíchnu ho, vezmu mu peněženku, zaplatím a odejdu.
Za jak dlouho si všimnou, že je probodenej?

"...a tam byl úplně v nejvyšším patře privátní klub, kam se dostaneš jenom, když tě pozvou."
Zasmál se a odmlčel.
Tak přece jen potřebuje dejchat, když mluví.
Prosím ať už přinesou jídlo ať začne jíst.

"A co ty?"
"Hm?" Když dlouho nemluvíte je těžké se opět rozmluvit.
"Co ty děláš?"
"Já píšu, studuju a udržuju sociální kontakty chozením ven."
"Cože udržuješ?" povytáhne obočí a začne se smát. Tak vtipná snad zase nejsem. Notak.
"Sociální kontakty. Večer jdeme s kamarádama někam do baru nebo tak a znáš to."
"Kam chodíte?"
"Tak různě. Vzorkovna, Rock Café, prostě klasický kluby."
"Jako..." zamyslí se "mezi normální lidi?"
A v tu chvíli se čas už skutečně zastavil.
Naštěstí přinesli jídlo.
Přemýšlela jsem, co tím myslel.

Mezi normální lidí?
To mám jezdit do vesmírnejch barů nebo...
Bohužel jemu nikdo nevysvětlil, že při jídle se nemluví.
Mohla bych znát každý detail jeho modelkovský kariéry. Kdybych ovšem poslouchala.
Vedl tří hodinový monolog. To je výkon. Možná by zasloužil i nějaký ocenění.

A já bych měla dostat ocenění, že ani jeden z nás neskončil s nožem na steak v těle.

4 komentáře:

  1. Jsem ráda, že jste nakonec oba živý, protože kdyby jsi se tenkrát zabodla, nemohla by jsi napsat tenhle článek, já bych nemohla mít lepší den a bylo by to celý špatně a kdyby jsi tenkrát zabodla jeho, byla by jsi v base, nemohla napsat tenhle článek, já bych nemohla mít lepší den a bylo to zase celý špatně :D

    OdpovědětVymazat

Každý názor se počítá!